říj05

Novodobý poustevník Jakub Beníšek: Všude je tolik hojnosti...

Dlouho jsem přemýšlela, jak Jakuba vlastně představit a co o něm napsat. Ale pokaždé, když si na něj vzpomenu, se mi vybaví jen jediné sousloví - šťastná bytost. Naše babičky by možná ještě dodaly s jistou nostalgií v hlase - šťastný to člověk...

Novodobý poustevník Jakub Beníšek: Všude je tolik hojnosti...

Jakub Beníšek z Planin (součást Nových Mitrovic) a bývalý "ajťák z Prahy, je jednoduše a stručně řečeno opravdu šťastný člověk. Aby to však neznělo příliš pateticky a vzletně, dodám, že je to jeden z nejšťastnějších lidí, které znám. Byly však doby, kdy jsem se sama sebe ptala, jak je možné, že někdo, kdo nemá stálou práci, komu se rozpadla rodina a kdo bydlí v dávno neobydleném prostoru bývalého církevního statku, může neustále hýřit kolem sebe dobrou náladu a dodávat lidem energii už jen tím, že vejde do místnosti... Samozřejmě čím více jsem Jakuba poznávala (chodí k nám občas už přes rok pomáhat s tábory nebo s jinými činnostmi), tím více mi začalo docházet, že to není žádná přetvářka, ale stav člověka, který začal vidět hojnost a bohatství skutečně všude kolem sebe... A taková perlička na úvod - zrovna když nyní sedím za svým počítačem a dávám dohromady tento rozhovor, dole ze společenské místnosti ke mne doléhají uklidňující zvuky piána, na které Jakub právě hraje...


Kubo, znám tě už nějakou dobu, ale pro mne, coby člověka silně organizovaného a plánujícího, se mi jako první na mysl vkrádá otázka, na kterou jsem stále ještě ve tvém životě nenalezla odpověď. A ta otázka zní - jestli máš vůbec v životě nějaké plány a osobní cíle...


Samozřejmě, že nějaké ty plány mám. Třeba vím, že některé dny chodím učit a pomáhat do Koventinky, což je komunitní škola, kterou si založili rodiče pro doma vzdělávané děti. Nebo že bych měl být támhle u toho nebo u toho a pomoci mu s tím a s oním. Ale popravdě a upřímně řečeno - takových těch standardních dnů moc nemám a plánů do budoucna mám také málo. Jsem spíše takový pozorovatel a beru to, co život přináší... 


To je skvělé, někdy si říkám, že bych se také měla naučit více "plynout" a občas se mi to daří více a jindy méně... A teď mi pověz, protože to ostatní bude určitě zajímat - kde že to vlastně bydlíš a jak se ti tam žije? 


Bydlím v bývalých prostorách církevního statku, který léta nikdo nevyužíval a začal chátrat až do současného stavu zbořeniště. Konkrétně já obývám bývalou porážkovou místnost (říkám tomu, že bydlím "ve věžičce"). V roce 2016 jsme tento církevní objekt začali společně s partou kamarádů a nadšenců opravovat. Není to tady sice stále jako v klícce, ale mám kde spát (spacák), kde jíst, a když chci, tak zejména v zimě se mám čím i zahřát (pořídil jsem si staré Petry). Pro někoho žiji jako poustevník, ale já si nestěžuji, nepotřebuji toho mnoho...


Jakube, neubráním se myšlence, jak si k tomuto všemu dospěl? Jak je možné, že člověk, který žil dlouho v Praze, vydělával si více než slušné peníze, následně měl i rodinu, s níž se přestěhoval na venkov, skončil pro mnohé z nás takto "jinak"? Kde byl ten prvotní záchvěv ve tvém životě?


Myslím, že to všechno začalo už tehdy, když jsem začal s partou kamarádů podnikat výlety na kole. Poprvé jsme chtěli jet pouze z Prahy do Českého ráje, ale nějak se to nečekaně protáhlo až k moři, konkrétně k Baltu. Pobyli jsme tam měsíc a všehovšudy jsem za cestu i za pobyt tam utratil pouhých dva tisíce korun. Po návratu jsem si snad poprvé uvědomil, že jako blázen dřu jedenáct měsíců v roce, abych mohl být jeden měsíc ve svém životě skutečně šťastný a naplněný a ještě za něj neutratil více než ony dva tisíce. Přišlo mi to hodně zvláštní (vnímat celý ten paradox) a začal jsem o tom více přemýšlet. Ovšem zatím se v mém vnějším životě nic příliš neměnilo a takových cest jsem nakonec podnikl asi sedm - byli jsme na kole v Provence, v Rumunsku, Maďarsku, Chorvatsku a tak dále. Spali jsme různě venku nebo po lidech, kteří nás štědře pohostili i ubytovali, a co se týče jídla, tak to jsme tak nějak různě nacházeli venku (byla ho opravdová hojnost) nebo jsme si v nejhorším něco málo koupili v krámě. Zkrátka jsem prožil několik let v onom paradoxu a sem tam si třeba při tankování benzínu do auta uvědomoval, že jedna plná nádrž (dva tisíce korun) se rovná vstupence na další krásný měsíc života (opět dva tisíce korun).


Ale já o Tobě, Jakube vím, že už odmalička jsi byl tak trošku jiný a že jsi poté později v životě nikdy nebyl ten klasický ajťák, který si nevšímal krás života a celý jeho život se smrštil na pouhé vědomí a obrazovku počítače před ním...


No právě že já do tohoto systému také spadl a ani nevím jak. Ano, v dětství jsem byl tak trošku samorost a dělal jsem si leckdy, co jsem chtěl, ale v dospělosti mne to také semlelo. Naštěstí jsem nešel na vysokou, i když mi všichni říkali, že při své inteligenci na to mám, ale chtěl jsem rovnou po střední elektrotechnice směle vkročit do života. Ten mne však překvapil, a jak už jsem říkal, semlel mě ani nevím jak. Vrhl jsem se na počítače s bohulibou myšlenkou, že počítače a internet vnáší do světa komunikace mezi lidmi neskutečnou svobodu a tu jsem chtěl hlásat jako evangelium. Zkrátka co víc si přát - komunikace grátis, propojování bytostí z různých konců světa, velmi rychlé sdílení všeho možného... Moje heslo tehdy znělo: "Make love and network", které vzešlo z kultovního hipísáckého sloganu" "Make love, not war". Víš, zkrátka jsem si myslel, že lidi pak dokáží díky počítačům ušetřit spoustu času a mohou tak pracovat třeba jen dva až tři dny v týdnu pět hodin denně. V té mezeře pak zbude čas na zábavu, setkávání lidí, poznání... Ale dnes už vím, že to byly jen mladické ideály, a že se nic takového nestalo ani nestane, protože lidi nechtějí být zatím skutečně svobodní...


No a co se stalo potom? Když sis to všechno tak nějak plně uvědomil? Nelákalo tě provést třeba radikální změnu ve svém životě? 


Nevím, zda přímo radikální, ale rozhodně důležitý mezník v mém životě byla moje tehdejší partnerka. Část života jsme strávili jako skutečně dobří kamarádi, společně cestovali a dělali různé bláznivé věci. Cítil jsem k ní opravdu ryzí náklonnost a velké přátelství. Dokonce jsme měli i společný ideál vypadnout z města ven, za což jsem byl moc vděčný, protože ve dvou se věci lépe táhnou a leckdy se i urychlí. A tak jsme nakonec skončili ve starém baráčku ne úplně daleko od Prahy, kde jsme si začali budovat naše hnízdo. Já jsem ještě stále některé dny v týdnu jezdil řešit věci do Prahy a moje partnerka mezitím zvelebovala náš domov a porodila nám dcerku. Bylo to všechno krásné, ale stále jsem měl pocit, zejména po narození dcerky, že žijeme v neskutečném konzumu a velmi neskromně a že jestli to tak globálně u všech lidí půjde dál, tak to tu pro další generace opravdu dost "zrasíme". Opět mi pak třeba došlo, že jsem podlehl kouzlu Aukra a že kvůli penězům kupuji věci, abych pak ty stejné věci mohl prodat někomu jinému dráž a on díky mne na tom všem (i když nevědomě) tratil... Navíc jsem byl partnerkou, ale i sám sebou tlačen, abych neustále jezdil do Prahy vydělávat, pálil benzín, a to jen proto, aby opravy na baráčku postupovaly rychle, abychom stihli támhleto, pak toto, opravit ještě ono, vybudovat pergolu... zkrátka neustále něco. A když jsem partnerce pak čím dál častěji navrhoval, abychom si udělali na sebe čas, jeli společně na výlet, neměla zájem a místo toho mi dala do ruky vrtačku, když prý mám tolik volného času... Nesdíleli jsme společné hodnoty a cíle a každý mluvil jinou řečí, ač stále česky... Na druhou stranu chápu, že pro matku s roční dcerkou může být jakási "jistota" životního standardu důležitější než cokoli jiného. 


To nezní úplně lahodně a člověk má nyní pocit, že už už se konečně muselo něco stát, něco zlomit, jelikož to napětí mezi tvým vnitřkem a venkovním životem bylo opravdu velké...


Přesně tak. Taky že jsem udělal dva radikální kroky. První se týkal partnerské roviny, kde jsem si řekl o větší svobodu a prostor, abych mohl svobodně dýchat a žít (a nebyl jen "otrokem" na baráčku a také v jiných věcech), a ten druhý souvisel s mými dvaatřicátými narozeninami, kdy jsme s kamarády symbolicky otevřeli takový ráj na zemi, jak jsme tomu říkali. Naše vize asi byla dosti podobná té tvojí - zkrátka si lokálně pomáhat, pracovat v okolí, nikam se nehnat, nikam daleko za penězi nedojíždět, budovat tu energii v místě, kde žijeme, ideálně společně... Jenže tyhle dvě události, zejména ta první, kdy jsem žádal větší svobodu (samozřejmě nikoliv mimopartnerskou a intimní) se jaksi nesetkali úplně s pochopením jisté části mého okolí. Jednak jsem dokonce jednoho dne obdržel anonymní dopis (buď z rodiny mé nebo mé partnerky), že jsem snílek a že se mi celá rodina směje a že bych si měl srovnat hodnoty, jednak nedlouho poté partnerka vyměnila zámky u dveří a já už se tam nedostal. Zprvu jsem si myslel, že je to jen jakási póza nebo že má své dny a že jí to přejde, ale netrvalo dlouho a došlo mi, že to myslí zcela vážně. 


Úplně mne zamrazí, když si představím tuto situaci. Člověk by skoro řekl, že jsi byl v pořádných sr....ch! Dobře, tak šlamastyce... Co sis tehdy říkal, co jsi dělal? Co tě drželo nad vodou?


Asi jsem byl v dost prekérní situaci a nejvíce mne mrzelo, že jsem téměř nemohl vídat svou dcerku. Ale celou dobu mě nedržela nad vodou jen ona, ale i vědomí, že tohle je konečně ta příležitost začít znovu a jinak. A tak jsem si našel opravdu v blízké vzdálenosti bývalého domova svou poustevnu (pozn. autora: zde odkaz na Centrum0), nazval se poustevníkem a společně s kamarády a známými začal ony prostory trošku zvelebovat a kultivovat do té míry, aby se v nich dalo přebývat, ale aby nás to samozřejmě finančně ani časově nezruinovalo a my měli čas i žít a dělat věci, které nás těší... A skutečně jsme po nějakou dobu žili, scházeli se, radovali se z čisté přítomnosti toho, že tu jsme nebo že tu jsme spolu, v nadšení opravovali naší poustevnu a budovali...


Úplně se mi nyní vybaví sv. František z Assisi a to, jak nejdříve sám a poté společně se svými bratry začal opravovat zbořený kostel...


Ano, tak nějak to chvíli vypadalo. Ale v zimě jsem ve své poustevně opět osaměl. Zkrátka měli asi někteří lidé pocit, že z toho bude brzy "vejvar", že na tom něco vyděláme, u jiných to nadšení poté opadlo... A tak jsem žil chvíli zase v dokonalé samotě, rozjímal, přemítal nad životem Krista, četl si pasáže z Bible. Měl jsem zkrátka stále dobrý pocit. Pocit, že to jde, že je možné i v této konzumní době žít jinak, mnohem svobodněji, šťastněji... Také mne paradoxně uklidnilo to, že ode mne odpadli lidé, kteří po mně něco pouze chtěli, kteří se na mne nalepili jen proto, že jsem ještě dočasně měl peníze a že jsem rád rozdával. Bylo mi v té samotě opravdu dobře a já si tentokrát už skutečně uvědomil, že nepotřebuji mnoho peněz, že se dá žít skromně a přitom opravdu radostně. Že se nemusím za ničím překotně hnát, nemusím jít někomu na ruku jen proto, že potřebuji peníze, nemusím se tzv. prodávat. Že mohu pracovat s tím, s kým chci, kde mi je dobře a kde to mé duši i zdraví svědčí. A také jsem si uvědomil, že nemá smysl něco moc plánovat (a teď se vracím ještě k odpovědi na tu tvou první otázku ohledně plánů), protože když si člověk něco příliš linkuje, málokdy to vychází, také je málokdy svobodný a nežije v pravdě a proudu života, proto razím heslo: "Důvěřuji v to nejlepší, co se může stát." Od té doby bývám opravdu málo také naštvaný. A když už jsem naštvaný, tak se střežím toho, abych v oné naštvanosti dělal cokoliv s hmotou. Nebo abych dělal vůbec cokoliv (jakoukoliv práci), co mne vnitřně naštvává, nebo s lidmi, co mne naštvávají, a budoval si tak "pomníky nasranosti", jak tomu říkám...


Zní to všechno tak krásně a vzletně, ale co ona realita. Koresponduje to s ní? Skutečně nyní žiješ život plný hojnosti, jak tomu říkáš? Mění se okolo Tebe věci k lepšímu, jsi skutečně po většinu dní šťastný? Nebo je Tvůj úsměv jen maskou, za níž se skrývá sice člověk plný ideálů, ale neustále okolím zklamávaný? Není lepší  někdy ty ideály zahodit a smířit se s životem a realitou takové, jaké jsou?


Neřekl bych, že bych měl zahodit ideály. Musím jen zahodit škodlivé programy ve své hlavě a otevřít se skutečné hojnosti, která tady okolo nás je pořád, jen my si ji nevšímáme... Hojnost je všude, v přírodě je vidět obraz dokonalosti a souhry a lidé, tak jak mi bylo dovoleno je poznat, do toho všeho prostě nedokáží v klidu zapadnout a žít v souladu. Samé představy o tom, co se smí a mělo by se dělat, aby jeden zůstal v "normě".


Takže nepřestat snít, ale sny začít realizovat?


Přesně tak. Podívej se opravdu okolo sebe. Jídla je hojnost. Když máš okolo sebe ty správné lidi, vždycky tě pozvou domů nebo nachystají něco dobrého. Jídlo mám i v oné komunitní škole, kam dojíždím. Když už mi jej nikdo nenabídne, tak si někdy zajdu za supermarket a jednoduše si jej tzv. vykonťákuji - vyhazuje se tolik dobrého jídla... Anebo se také stane, že dva dny nejím a vůbec nemám hlad. Nebo třeba ani není problém začít zahradničit. Co se pak týče peněz, potřebuji opravdu minimum, dva tisíce na dcerku, dva tisíce na benzín, dva tisíce na povinné zdravotní pojištění a tisícovku na vše ostatní. Bydlení mám zdarma, protože jsem si dobrovolně zvykl žít skromně. Taky se mi teď stává, že jsem vždy ve správný čas na správném místě, ať už se to týká čehokoliv. Prostě mám už ten vnitřní kompas. A myslím, že se nyní věci začínají měnit i v rovině vztahů - mám okolo sebe jen ty lidi, s nimiž se cítím dobře, nikdo mne zbytečně nenaštvává, nezlobí, neirituje, čímž sám získávám spousty energie. A co je na tom všem nejlepší - konečně mohu mnohem častěji vídat svou dcerku, jelikož se moje bývalá partnerka po zkušenosti s dalším mužem přestěhovala zpátky do našeho baráčku poblíž místa, kde žiji, a už mi v kontaktu s dcerkou nebrání. Asi sama mnohé věci pochopila, odžila si a nyní vidí svět také trošku jinak a měkčeji. Nevím, co bude dál, ale věřím, že vše dopadne jak nejlépe může. Život je jedna velká prdel, někdy trochu posraná, ale vždycky se to dá nějak utřít. Výjevy, které ve svém životě prožívám jsou tím nejlepším filmem a divadlem, co jsem kdy viděl... A tak se mi opět potvrdilo mé oblíbené masarykovské krédo: "Nebát se a nekrást."

 

Jakube, děkuji Ti mockrát za naprosto úžasný a povzbuzující rozhovor.

 

Rozhovor s Jakubem Beníškem vedla: Eliška Hufová

 

 

      

    

 

 

 

Vytvořil © 2019 MEJWEB